Harry Potter World na Blog.cz

Jedna odpočinková jednorázovka, která mi výtečně posloužila jakožto únik od všedních starostí. Doufám, že se u ní pobavíte stejně, jako se já bavila při její tvorbě

V hlavních rolích: Ginny Weasleyová, Lenka Láskorádová, Neville Longbottom a Severus Snape

Poslední jmenovaný stál zamyšlen v západním křídle hradu a podmračeně sledoval zmenšující se siluetu nějaké ženy. Spěšně prošla kolem skleníků s mandragorami, dala si záležet, aby se velkým obloukem vyhnula Hagridově hájence a když si byla jista, že je od všech zvědavých očí dostatečně daleko, rozeběhla se směrem k Zapovězenému lesu. Snape ji dál nehnutě provázel pohledem. Zběžně se ohlédla přes rameno, patrně zde nebylo nic, co by ji mělo znepokojit. A tak si přetáhla přes světlé vlasy kápi a vrhla se do náruče lesa.

"Výborně," pomyslel si Severus, "to bychom měli. Snad bude mít Alecto protentokrát víc odvahy a svůj úkol splní."

Byl právě hluboce pohroužen do svých nejniternějších myšlenek a představ, když se za ním ozvalo: "Dobré odpoledne, pane profesore. Nechcete ponořit hlavu na pár minut do vody? Pomáhá to."

Překvapeně se otočil.

"Prosím?" vysoukal pomalu zpoza tenkých rtů, když se pohledem setkal s nepřirozeně velkýma, jakoby zasněnýma očima Lenky Láskorádové, která s sebou kdoví proč vláčela konev s vodou.

"Vy jste nerozumněl, pane?" překvapeně pozvedla obočí.

"Samozřejmě, že jsem vám rozumněl, slečno," zavrčel nebezpečně. "Mohu vás však ujistit, že ponořit hlavu na pár minut do vody rozhodně není to, co v danou chvíli potřebuji."

"To mě mrzí, určitě by vám to pomohlo, pane profesore, a cítil byste se líp," pronesla zvonivě.

"Tak dost! Mohla byste mi říct jediný důvod, proč bych si podle vás měl strkat hlavu do konve s vodou?" zasyčel s pohledem zavrtaným do její tváře a bezděky si zajel rukou do mastných vlasů, které mu jako černé závěsy rámovaly obličej. Přece ani ta střelená Láskorádová nemohla být tak drzá, aby mu bez uzardění sdělila, že si má umýt vlasy? A přesto tu před ním stála, blankytně modré oči upírala kamsi nad jeho hlavu, v ruce konev a na tváři úsměv, jako by se nechumelilo.

"Napadli vás strachopudové," řekla prostě. "Vy je nevidíte?" podivila se. "Máte jich u hlavy celé hejno," dodala staroslivě. A jala se mávat rukama ve vzduchu, jako by odháněla chumel dotěrných komárů.

Snape Lenku dál provrtával pohledem, naprosto konsternován. Přece po něm ta holka nemůže doopravdy chtít, aby si zde vymáchal hlavu v konvi, co mu přinesla, a myslet si, že jí snad uvěří, že tím tak zažene...?

"Mohla byste mi podat definici, co jsou to ti vaši strachopudové zač, slečno?" zeptal se rezignovaně s pocitem, že čím víc nesmyslů od ní tento večer uslyší, tím víc bodů alespoň bude moci Havraspáru strhnout.

"Copak vy jste o nich ještě neslyšel?" vypoulila svá už tak nadměrně velká kukadla. "Strachopudové napadají mozek a způsobují pomatenost smyslů."

"V tom případě vás napadly přímo mraky strachopudů," neodpustil si jízlivou poznámku.

"Ale ne, nebojte. Tatínek mě naučil, jak se proti nim bránit," usmála se. "Podívejte, je to docela jednoduché." Položila konev a aniž si všimla, že se část jejího obsahu vylila na profesorův hábit, opsala hůlkou ve vzduchu ladnou křivku, poté udělala rychlý švih, div svému společníkovi nevypíchla oko, a poklepala špičkou hůlky na jeho čelo, uši skryté pod závojem temných vlasů a poté i nos, než opět s širokým úsměvem zastrčila hůlku zpět do kapsy svého výstředního pláště - dal-li se onen barevný kus hadru, který měla omotaný kolem těla, vůbec nazvat pláštěm.

"A kdyby se přemnožili, velmi dobře pomáhají také klapky na uši," pronesla nepřítomně a už se přehrabovala ve své brašně, z jejíchž útrob za okamžik vylovila růžové klapky ne nepodobné těm, které používala ve svých hodinách profesorka Prýtová.

"Já mám ale raději tyto," podala mu klapky vyrobené z vydlabaných kedlubnů. "Jejich výpary strachopudy odpuzují," dodala navysvětlenou.

"Obávám se, že nejen strachopudy," uniklo mu mezi rty.

***

Ginny a Neville se mezitím jako ozlomkrk řítili chodbami bradavického hradu, až jim obrazy visící po stěnách splývaly v nekonečně dlouhou duhovou šmouhu. Nevilla už pomalu začínal zrazovat dech a Ginny pro změnu nepříjemně píchalo v boku, přesto však schody nepřestávali brát po třech. Minuly jednu zkomírající louči, druhou, třetí. Šestý obraz, sedmý a osmý. Třetí brnění, čtvrté i páté... Až konečně dospěli ke kamennému chrliči tiše stojícímu na konci chodby.

"Tady! Tady je to!" zahulákala Ginny na druhého běžce přes rameno a smykem zabrzdila těsně před kamennou zdí. Neville už takové štěstí neměl a jako kulový blesk se vřítil přímo do hrubě tesaných balvanů.

"Episkey," zamumlala Ginny, když mu o pár vteřin později mířila hůlkou na rozlámaný nos.

"Díky," vydechl vděčně. "Takže jsi - ehm - jsi si jistá, že je to tady?"

"Naprosto. Harry říkal, že vchod je za tím chrličem."

"Výborně!" zajásal Neville. Hned vzápětí mu však úsměv povadl, když si uvědomil...

"Doufám, že ti Harry řekl, jak se dostaneme dovnitř?"

"Tak trochu... šumivé bzučivky?" zkusila to váhavě.

Chrlič však zůstal stejně nehybný a tichý jako předtím.

"No jasně, to mě mohlo napadnout," ušklíbla se Ginny. Letos měly Bradavice jiného ředitele a očekávání, že Snape bude nadále jako heslo užívat Brumbálovy oblíbené sladkosti, bylo asi stejně pošetilé jako představa, že by si jednoho dne mohla dopřát gangbang s Harrym, Zabinim a Malfoyem.

"Doprčic," ulevil si Neville, když bezradně zíral na chrlič. "Co budeme dělat?"

"Ale no tak, zkus trochu přemýšlet," mrkla na něj Ginn, "schválně, jaké heslo by sis dal, kdybys byl Snape?"

"Nemám tušení," vzdychl popravdě.

"Tak si představ, že jsi Snape!" nenechala se odbýt.

"Ani náhodou!" vyjekl Neville, když si bezděky představil, jak mu podél obličeje spadají dlouhé mastné vlasy.

"V tom případě zapomeň na Godrikův meč," ušklíbla se.

"No tak dobře, dobře..." prohlásil rezignovaně, "jsem Snape."

"A...?"

"Jaké a? Jo! Ehm... čistá krev?" pronesl zkusmo.

Chrlič se však nepohnul ani o píď.

"No dobře, tak čistá krev ne no..."

"Ukaž, já to zkusím," odstrčila ho netrpělivě. "Co třeba kůže z hřímala?" lovila v paměti z příhod, které si kdysi vyslechla od Harryho. "Mnoholičný lektvar! Ne?"

"Počkat, počkat! Už to mám!" skočil jí do řeči Neville. A s bojovně vystrčenou bradou, ruce zaťaté v pěst, předstoupil před chrlič a z pěticentimetrové vzdálenosti na něj zahulákal: "Inferi!"

Jeho snaha však i nadále zůstala nevyslyšena.

"To je mi ale oříšek, ten Snape..."

***

"Ovšem tatínek vždycky říkal, že nejlepší je chránit se preventivně. My jsme k tomu vždycky používali výtažek z dýmějových hlíz nadrcených za úplňku, ale o prázdninách jsme zjistili, že účinnější je vývar z kaktusovousnice bahenní. Věřil byste tomu?"

"Slečno Láskorádová, té vaší snůšce nesmyslů - kterou mě tady mimochodem už přes půl hodiny zdržujete - by neuvěřil, troufám si tvrdit, dokonce ani ten nejpitomnější žák téhle školy, jako je Longbottom. Takže se určitě nebudete divit, když vaší koleji odečtu padesát bodů za..."

"Prosím, pane profesore, ještě chviličku," nenechala se odbýt Lenka, "ještě jsem vám neřekla to nejdůležitější."

Teď se musel bývalý obávaný profesor lektvarů hodně přemáhat, aby zachoval svůj pověstný, pečlivě natrénovaný kamenný výraz a nedal najevo nějakou nežádoucí reakci a lá výbuch smíchu či hysterický záchvat. Už samotná představa, že si od té parodie na člověka, jež si před ním s nepřítomným výrazem broukala jakousi blíže neidentifikovatelnou melodii a přitom se do rytmu písně pohupovala na patách, dosud nevyslechl to nejdůležitější, by zajisté každému obyčejnému smrtelníkovi způsobila přinejmenším vstávání vlasů na hlavě.

"Víte, přišli jsme na to s tatínkem, když jsme se snažili vymyslet nějaký přípravek na odmaštění vlasů, protože výtažek z dýmějových hlíz je hrozně slizský, rozumíte? Tak jsme chtěli přijít na něco, čím by se to zneutralizovalo, abychom nemuseli chodit s hlavou obalenou v dýmějovém hnisu. Víte, mně by to nevadilo, ale každý není tak tolerantní jako my a radši chodí bez ochrany, než aby měl mastné vlasy, chápete to?" zavrtěla nevěřícně hlavou.

"A tak jsem vám chtěla poradit..."

"Slečno Láskorádová, ubezpečuji vás, že žádnou vaši radu nechci a rozhodně už vůbec nepotřebuji slyšet," zavrčel Snape výhružně. A s obočím nebezpečně zdviženým pokračoval: "Odebírám Havraspáru dvacet bodů za vaši nebetyčnou drzost, třicet bodů za to, že je přesně čtyřicet tři minut a dvacet dva sekund po večerce a vy se místo v posteli vyskytujete na chodbě a dalších třicet za tu neuvěřitelnou snůšku blábolů, kterými mě tu přesně čtyřicet tři minut a třicet jedna sekund zdržujete. Takže," pokračoval s jízlivým úsměškem, jenž se mu pomalu rozléval po tváři, "bych být vámi neváhal a tryskem si to namířil přímo do havraspárské věže, pokud si k tomu všemu nechcete vysloužit ještě nějaký obzvlášť nepříjemný školní trest," dokončil spokojeně svůj krátký monolog.

"Ano, hned, pane profesore, jenom vám ještě vysvětlím, jak..."

"Prosím?" vylétlo z něj rychleji, než se stačil rozpomenout na svou přísnou sebekázeň. Copak je ta Láskorádová skutečně tak střelená, že si ani pod pohrůžkou trestu nedá říct?

"Právě jsem říkala, že vám ještě vysvětlím, jak je to vlastně s těmi hlízami, pane profesore. Vy je očividně používate už od doby, co jsem nastoupila do Bradavic," pokračovala s pohledem zkoumavě upřeným do jeho vlasů, "a možná právě proto, že pořád používáte jednu a tu samou ochranu, vám to dnes přestalo fungovat. Ale z toho si nic nedělejte, tatínek mi vždycky kladl na srdce, že bychom měli kombinovat různé způsoby, aby byla naše ochrana co nejúčinnější. Klidně teď můžete vyzkoušet prozměnu kaktusovousnici, uvidíte, že se vám bude líbit a určitě tu změnu uvítají i vaše vlasy," řekla nevinně a už mu podávala jakousi malou oprýskanou lahvičku, v níž se líně povalovala brčálově zelená tekutina nevábné vůně.

"Tady máte trochu na zkoušku," usmála se.

"Nebojte, pane, já ji nepotřebuji. Mám toho pod postelí plný kotlík," mávla rukou, když si příčinu jeho váhání chybně vyložila jako obavu o její zdraví.

"Tak to by stačilo," pronesl kousavě. A s očima zavrtanýma do jejích tiše pokračoval: "Právě jste si vysloužila školní trest, slečno. Pojďte se mnou."

***

Neville si pomalu začínal zoufat. Roztržitě pochodoval sem a tam a přitom na chrlič vrhal nevraživé pohledy. Také Ginny prošlapávala v okolí chrliče cestičku, přičemž pokaždé, když se mu dostala na vzdálenost deseti centimetrů, zachvátila ji neodolatelná touha ho vší silou nakopnout.

"Něco mě napadlo," pronesla náhle, když si už posedmé masírovala pohmožděný palec. "Ale jestli nezabere tohle, tak už fakt nevím."

Zhluboka se nadechla, předstoupila před chrlič a s obrovským sebezapřením ze sebe vychrlila: "Nafoukaný Potter."

Ani tentokrát se však nestalo nic.

"Nevadí, co třeba pitomec Potter?" navázal na ni Neville s nadějí. "Nebo idiot Po..."

"Šetřete dechem, Longobottome," ozval se za ním chladný hlas, až Ginny i Neville leknutím nadskočili, "očividně jsem tady z vás tří jediný, komu není líto, ba naopak je potěšen rozhodnutím Pottera, že se letos nehodlá zatěžovat něčím tak malicherným jako je návštěva Bradavic. Konečně první Potterovo rozhodnutí, které přineslo užitek více lidem, i když on samozřejmě opět sledoval čistě jen své arogantní zájmy, aby si získal více pozornosti. A já si rozhodně nehodlám, teď když tu ta vaše nafoukaná pidihvězdička, či jak vy ho nazýváte, konečně není, znepříjemňovat každý den tím, že bych ještě musel vyslovovat jeho jméno pokaždé, kdy bych si přál dostat se do své pracovny."

"Na tom něco bude... škoda, že nás to nenapadlo dřív, že Ginny?" vzdychl Neville.

"Vy jste ještě tady?" podivila se Lenka, která jako by právě procitla. Své nebesky modré oči nechápavě kulila z Nevilla na Ginny, jako by je viděla poprvé v životě.

"Bohužel, až doteď se nám nepodařilo na to zatracené heslo přijít," vzdychla Ginny unaveně.

"Ale co tu, pro Merlina, děláš ty, Lenko? A sním?!" vyjekl Neville s ukazováčkem namířeným na bývalého profesora lektvarů. "Domlouvali jsme se přece, že máš první přijít bez něj a varovat nás, že se blíží!"

"Copak vy ten meč ještě nemáte?" opáčila Lenka vyjeveně.

"Pssst!" sykli Neville s Ginny jednohlasně.

"Meč? Řekla jste meč? Ale, ale, to jsou nám novinky," zašeptal Snape jedovatě. Černé oči se zavrtaly do Nevillových, který - odhodlán obávanému profesorovi protentokrát neuhnout - nevědomky udělal jednu z největších hloupostí, které v danou chvíli mohl ztropit, a umožnil tak - k Severusovu nemalému potěšení - svému protivníkovi nahlédnout do svých myšlenkových pochodů a listovat v nich, jako v obrázkové knize. Vize naleštěného meče s nádherně zdobenou rukovětí posázenou rubíny se profesorovi odkryla za pouhá dvě Nevillova mrknutí, což mělo za následek, že se Snapeovo dosud úzké chřípí rozšířilo vzrušením a po jeho tradičně kamenné tváři se pomalu, ale jistě začal rozlévat úsměv, jehož přítomnost na Snapeově tváři však nikdy, alespoň co Neville pamatoval, nevěstila nic dobrého. Ani tentokrát se nemýlil.

"Krádež dědictví zakladatelů je nejhrubší možné porušení školního řádu," zasyčel profesor. "Všichni tři teď půjdete se mnou."

A rázným krokem zamířil k chrliči, naklonil se k němu a do ucha mu zaševelil něco, co se zbylým třem nepodařilo identifikovat, avšak Ginny se nemohla zbavit dojmu, že jí příslušná slovní kombinace nápadně připomínala spojení typu: "Slizounek Potter."

Po točitých schodech veducích směrem k masívním dubovým dveřím vystoupali mlčky. Poté novopečený ředitel předstoupil před již zmíněné dveře a špičkou hůlky na ně třikrát zlehka poklepal. Následovalo hlasité cvaknutí, načež se dveře daly do pohybu a odkryly jim pohled na onu kruhovou místnost, kterou měli až dosud neodmyslitelně spjatou s Brumbálem a Harryho vyprávěním. Jak ta se ale od dob Brumbálova ředitelování změnila! Vínově rudé závěsy nyní nahradily chladně zelené, namísto Fawkse se na bidýlku dnes svíjel uhlově černý had a konečně jedna z největších změn - impozantní obraz Albuse Brumbála v nadživotní velikosti, který se vyjímal na stěně hned naproti vchodovým dveřím. Byl to skutečně působivý obraz a to hned ze tří důvodů: zaprvé - pro svou enormní velikost, zadruhé - znázorňoval kouzelníka toho nejvyššího kalibru a konečně zatřetí - tohoto kouzelníka jste zde mohli obdivovat takového, jak jste ho bezpochyby nespatřili dosud nikdy předtím - v chlupatém růžovém župánku a spací čepici s bambulkou, rovněž v odstínu růžové.

"Posaďte se," přikázal Snape a se škodolibým úsměškem vytvořil podivným pohybem hůlkou ze vzduchu tři kovové, značně nepohodlné židle.

"Takže," ozval se do ticha, když se pohodlně zavrtal do svého měkkého křesla. "Jak už jsem řekl, krádež meče Godrica Nebelvíra je klasifikována jako nejhrubší možné porušení školního řádu, za což vás mám plné právo ihned vyloučit ze školy, nebo vám udělit nějaký obvzvlášť odporný školní trest," usmál se.

Ťuk, ťuk, ťuk.

"Dále," zavrčel neochotně Snape, který se jen velmi nerad nechal vyrušit od něčeho tak příjemného, jako bylo udělování obzvlášť odporných školních trestů.

Masívní dveře se se zaskřípěním otevřely a do pracovny vtrhl Amycus.

"Mám to pro tebe, Severusi," zachraplal bez okolků.

"Mám to pro vás, pane řediteli," zasyčel jmenovaný, aniž by zdvihl zrak od tří provinilců sedících před ním.

"Jistě, pane řediteli," pronesl Amycus s drobnou úklonou. "Kde vám to mám nechat?"

"Stavím se pro to do kabinetu. Už můžeš jít."

"Jak si přejete, pane," pronesl pokorně druhý muž, k odchodu se však očividně zatím neměl.

"Mám dojem, Amycusi, že jsem ti před chvílí řekl, že už můžeš jít. Omlouvám se, jestli to pro tvůj mozek nebylo dostatečně zřetelné, ale myslel jsem tím, abys nás nechal o samotě a laskavě zavřel dveře z druhé strany. Nebo máš snad pro mne ještě něco důležitého?" neodpustil si důraz na poslední slovo.

"No… ehm… nevím, jestli je to zrovna důležité, pane, ale ti tři něco provedli?

"Pokud vím, Amycusi, otázky tady kladu já," zasyčel Snape.

"Ano, jistě pane," zadrmolil druhý muž rychle, "já jen, že pokud ano, navrhoval bych okamžitý trest." V očích se mu zalesklo, když sklouzl pohledem z ředitele na Ginny. V kapse hábitu zalovil pro hůlku a s širokým úsměvem odhalujícím jeho zažloutlé, koňské zuby zachraplal: "Co takhle cruciatusek?" Hlas se mu třásl nepotlačitelným vzrušením. "Ten by je už naučil slušným mravům."

"Obávám se, že vedení téhle školy i určování výše trestů je výhradně v mé kompetenci, Amycusi, a já rozhodně nestojím o tvoje rady, jak na to. Být tebou bych si radši hleděl svých povinností a vydal se do sklepení, kde máš mimochodem dozor. Vyjádřil jsem se dost jasně, nebo ti mám poslat na pomoc - jak že jsi to nazval - cruciatusek?" pronesl s jízlivým úsměškem na tváři Snape.

"Naprosto, pane řediteli."

"Nemyslete si, že použít na vás kletbu cruciatus by pro mě nebylo potěšující," zašeptal Severus, sotva za Amycusem zapadly dveře, "ale už jsem pro vás vymyslel jiný úkol. Ještě teď večer zajdete do Zapovězeného lesa a něco mi odtud přinesete. Veškeré informace najdete v knihovně v oddělení s omezeným přístupem, kniha Kouzelné plevele močálů a bažin pro pokročilé, druhé, rozšířené vydání, kapitola 5, strana 227."

"Ale vždyť už je dávno po večerce," zaprotestovala Ginny. "Jít do Lesa takhle pozdě v noci je sebevražda!"

"O to právě jde, slečno," usmál se ředitel. "Pokud se vám to nelíbí, měla jste si ten nesmírně naivní, pošetilý a hloupý pokus o krádež rozmyslet dřív. Očekávám vás ráno přesně o půl sedmé. Každá minuta zpoždění znamená deset bodů dolů, počítejte s tím."

Ginny hleděla na Snapea s otevřenou pusou, cítila, jak jí tělem prostupoval vztek a jako jed jí propaloval vnitřnosti. Měla chuť vytasit hůlku a vyslat na něj to nejzrůdnější netopýří zaklínadlo, ale Snapeův vypočítavý výraz, jeho ruka schovaná v kapse hábitu, kde bezpochyby třímala hůlku v pozici připravené k boji a poměrně čerstvá vzpomínka na Amycuse s hůlkou namířenou přímo na její hrdlo, očima rozšířenýma vzrušením a pusou otevřenou dokořán, ji přinutily přehodnotit své vášně a raději bez jakýchkoli dalších námitek zamířit ke dveřím.

"Ještě okamžik," ozvalo se za ní líně, když už už sahala po klice.

"Zapomněli jsme na jeden malý detail. Slečno Weasleyová, srážím Nebelvíru padesát bodů za sice neúspěšný, nicméně pokus o krádež Godricova meče, dalších třicet za snahu o vloupání do ředitelny, dalších dvacet za toulání se po hradu tři čtvrtě hodiny po večerce a samozřejmě ještě deset za drzost. Pro Longbottoma platí totéž a se slečnou Láskorádovou jsme až na pár úprav vyřízení, ta si k dosavadním osmdesáti bodům přičte dvacet za spoluúčast na té vaší pošetilosti. Nějaké otázky?"

Odpovědí mu bylo zaražené mlčení.

"Výborně," usmál se Snape. "To by mohlo pro dnešní noc stačit. Očekávám vás ráno o půl sedmé a vzhledem k tomu řekněme rekordnímu počtu bodů, o které jste svoje koleje během dneška tak úspěšně připravili, bych vám doporučoval přijít včas."

***

"To je ale zmetek ten Snape!" prskala Ginny, když o pár minut později mířila se svými dvěma komplici do knihovny. "Obral nás o třista dvacet bodů, chápete to? Za jednu noc! A k tomu ještě školní trest! Jít do Zapovězeného lesa! Teď v noci! Slizoun jeden! Co tam po nás vůbec může tak důležitého chtít, že to nepočká do zítřka?!"

"Mimbulus Mimbletonia Darkensis," řekl Neville dutě, když o pár chvil později nalistoval v příslušné knize stranu 227.

"Cože? Kaktus?" Vykulila překvapením oči zrzka. "Ale vždyť ten v Zapovězeném lese určitě neroste!" rozhodila rukama napůl rozohněně, napůl bezradně.

"Ale samozřejmě, že roste," usmála se Lenka, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jít o půl noci do Zapovězeného lesa hledat kaktusy. "Mimbulus Mimbletonia Darkensis je méně známý název pro kaktusovousnici bahenní, tady v močálech jí je určitě plno."

"Méně známý říkáš?" skočil jí do řeči Neville a nedůvěřivě svraštil obočí.

"No ovšem, kaktusovousnice je přece nejlepší prevence proti strachopudům, to nevíš?" Podivila se blondýnka. "Pan ředitel nás tam určitě poslal proto, aby z ní mohl připravit sérum, tatínek mě v létě varoval, že se mají letos přemnožit a že možná bude strachopudí pandemie."

"Strachopudí co?" nechápal Neville.

"To neřeš," mávla rukou Ginny. "Lenko, a ty víš, jak je najdem? Myslím ty kaktusovousnice."

"Jistě, na to mám speciální deteskop," zamrkala Lenka, načež ze své pestrobarevné záplatované brašny vytáhla cosi, co nápadně připomínalo lotroskop. "Vždycky, když se dostane do blízkosti kaktusovousnice, zakvičí."

"A je to, je to - ehm - vyzkoušené?" Zeptal se Neville s nedůvěrou v hlase.

"Naprosto," přisvědčila Lenka.

"Super, tak jdem na to!" zavelela poslední z trojice.

***

Severus Snape stál zamyšlen ve své pracovně v nejvyšších patrech hradu a z obloukového okna podmračeně sledoval zmenšující se siluety tří postav. Tryskem proběhli kolem skleníků s mandragorami, famfrpálového hřiště zmáčeného deštěm, i páru chimér mírumilovně schoulených pod střechou Hagridovy hájenky, až dospěli na okraj Zapovězeného lesa. Snape je dál nehnutě provázel pohledem. Chvilku váhavě postávali před trnitým roštím, načež si přetáhli přes zmoklé vlasy kápi, svorně vytasili hůlky a vrhli se do náruče lesa.

"Výborně," pomyslel si Severus, "to bychom měli. Snad budou mít ti tři dost odvahy a svůj úkol splní. A kdo ví," neubránil se úsměvu, když svou tvář odvrátil od okna směrem k zrcadlu. "Třeba ta Láskorádová má pravdu a zrovna tohle bude na vlasy konečně fungovat…"